Zlehka vstupujte do Zahrady…

Příběh lidského rodu začal v Zahradě – i proto je logickou volbou sáhnout jako po prvním recenzovaném titulu po Sféře Janě Richterové. Počátek série nabyté mystikou, symbolismem a češtinou, jíž by slušel mramorovaný papír, nádherné černobílé ilustrace v secesním stylu a jemný svit petrolejové lampičky.

 

V blíže nekonkretizovaném českém městě – pravděpodobně Opavě, ale může to být i to vaše – žije skupinka mladých lidí obdařených zvláštními talenty. A také jeden psycholog s nonkonformními názory. A jedna neobyčejná dáma, co to rozhodně nemyslí dobře. Jejich osudy se proplétají jako klubko hadů a rozpoznat korálovky od korálovců bývá adrenalinovou zkouškou kognitivních funkcí.

Zahrada: Sféra se pohybuje na hranici psychologického románu a magického realismu. Dá se to nazvat fantastikou? Maximálně fantasy, jakou by napsal Dostojevskij. A nemám pochybnosti, že by v ní Fjodor Michajlovič nalezl zalíbení – autorka mě vmžiku vrátila do gymnazijních časů a úžasu nad intenzitou Bratrů Karamazových. Ostatně, k Rusku a východnímu ritu má Sféra blízko jak vykreslením otce Serafima a psychologa Michala, tak původem jednoho z hlavních hrdinů.

Košatý, umělecký jazyk, ztěžklý přívlastky jak pohyby starce, který vypil příliš mnoho kořeněného svařeného vína, vyžaduje od čtenáře nemalou míru soustředěnosti. Zahrada oplývá houštinami hypnotických slov vonícími květy z dávno zašlých časů a vyvolávající obrazy, v nichž se mysl necvičená v klasické literatuře a neznalá mystiky hravě ztratí.

Příběh, postupně odhalovaný a naznačovaný skrz psychologickou drobnokresbu postav, strhává autorčinou prací s asociacemi. Vše začíná pomalounku a nabaluje se na sebe s efektem sněhové koule. Jana Richterová se nebojí naznačovat a nedoříct, věci si rezonují a míra (ne)náhodnosti se dostává pod kůži. Příběhy se provazují a vrství, mytologické odkazy jim doplňují třetí a čtvrtý rozměr a přepínání kamery mezi pohledy jednotlivých aktérů ukazuje požadavku na jednoduché, nenáročné vyprávění fík.

Zahrada: Sféra nepostrádá ambice překračovat hranice žánrů, respektive se vrátit do časů, kdy alegorie, rytířský román a mystické příběhy rostly na neoddělených záhoncích. Jana Richterová od čtenáře očekává, že s jejími hrdiny udrží krok. Světské se vodí ruku v ruce s profánním a pohromadě jim to skvěle sluší.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich